Ty dva listopadové dny, sobota 15. a pondělí 17., mi daly zážitků mnohem víc než celý měsíc. Od čtvrtečního večera jsem pekla na sobotní Restaurant Day. Začala jsem jednoduchými jídly jako dýňový chlebíček, shortbread (který se mi bohužel rozlámal a nakonec jsem ho neprodávala), korpus na cake pops a sušenky. V pátek jsem pokračovala bábovkou, buchtami, rohlíčky a apple pies.
Přemluvit se k pečení pájů bylo hrozné, ale nakonec zmizely jako první a udělalo mi to obrovskou radost. Sobota byla trochu hektická, protože jsme vyjeli o hodinu později, než byl plán, a na dálnici jsme potkali hodinovou zácpu, kterou jsme objížděli a po cestě jsme se trochu ztráceli, protože jsem mizerný navigátor.
Náš Restaurant Day měl začít v jednu odpoledne. To jsme teprve dorazili do Brna a stolek jsme rozložili až ve dvě. (Tady děkuji Vaškovi, že nám stůl sehnal!) Než se to rozjelo, chvíli to trvalo. Už týden předem jsem byla nervózní, jestli prodáme vůbec něco…. Než dojdu k tomu, že jsme během tří hodin prodali asi 100 kousků dobrot, musím poděkovat i celé mé rodině, která do Brna přijela, aby mě podpořila. A taky mému milému a mé úžasné kamarádce, kteří mi pomohli s organizací, prodáváním i úklidem.
Kromě špatného navigování mi nejde ani prodávání. Na to jsem moc stydlivá a jsem radši, když to někdo dělá za mě. O to víc mě potěšili někteří naši “zákazníci”. Hned na začátku to byl pán s malým chlapečkem, kteří si koupili od každého jeden kousek a pán se pak vrátil ještě pro čaj. Je super, že chutná i dětem! (Můj nejmladší synovec si vybral bábovku a chutnala mu tak, že se nechtěl rozdělit ani s maminkou. :) ) Dalším úžasným hostem byl pán, který si dal povidlové buchty a za pár desítek minut přišel znova a říkal, že chce další dvě, protože povidlové neměl asi 40 let – naposledy od babičky. Wow!
Restaurant Day mě neskutečně bavil a nabil úžasnou energií. Kolemjdoucí zajímalo, o co jde, proč tam stojíme a akci si pochvalovali. Příště bych chtěla být v Praze (15. 2. 2015) a nejspíš se stejným konceptem – takový čaj o páté. A vezmeme s sebou foťák – tentokrát bohužel zůstal doma a fotky jsou tak jen z telefonu.
Dneska (psala jsem to v noci) – teda spíš včera – bylo 25. výročí Sametové revoluce. Nemá to nic společného s jídlem, kromě toho, že jsme měli čaj/kávu a cupcake od Hladové Na Hollaru (Free Velvet! jsme bohužel nestihli), chlebíček u Paukerta a bramboračku na Národní třídě… Po cestě z Brna jsme poslouchali Radiožurnál a řekli jsme si, že prostě musíme jít do centra co nejdřív. Při exhibici prezidenta mi bylo smutno a vzpomínala jsem na atmosféru při pohřbu Václava Havla. Jsem sice porevoluční, ale Listopad 89 vnímám jako naprosto zásadní okamžik, díky kterému se mám tak, jak se mám. Tedy skvěle. Ty drobné nedostatky jsou podle mého přirozenou součástí života a svoboda je pro mě společně s láskou tím nejhodnotnějším, co lidstvo má.
Snad poprvé v životě jsem pocítila potřebu připnout si trikolóru na hruď a hrdě vyrazit do ulic. Tu jsem neměla, proto jsem si připla aspoň namalovanou vlaječku. Tohle jsou ty okamžiky, kdy se má národ semknout, být na sebe hrdý a dál jít s hlavou vztyčenou dopředu. Tady jde přece o víc než při olympiádě nebo mistrovství světa v hokeji. Jsem moc ráda, že se v Praze (a určitě i jinde) sešlo tolik lidí, kterým na Česku záleží.
Právě pro tu atmosféru na Národce, ty spousty lidí, kteří zapalovali svíčky, poslouchali malé koncerty, jedli na ulici, vzdávali hold všem, kdo se revoluce zúčastnili, zajímali se o to, co se s naší zemí děje … právě pro tu atmosféru a ty lidi a tu vybojovanou svobodu jsem cítila potřebu přidat ke skvělému Restaurant Day i zážitek ze sametového pondělí. Jsem pravdoláskař jako poleno a jsem na to hrdá. Autorem fotek je můj milý. A díky, že můžem.
Leave a Reply